Vítr, tma, přítomnost - Václav Kahuda

Koncem devadesátých let vstoupil do české literatury autor, jehož styl je naprosto jedinečný - Václav Kahuda (narozen 1965 v Praze). V relativně krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž každá představovala velkou čtenářskou událost. Kahuda se hlásí ke svým vzorům - výsostným vypravěčům jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistr hloubkových ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí s pozoruhodnou lehkostí vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. Vrcholem jeho tvorby je autobiografický román Houština (nakl. Petrov, Brno, 1999), který je v kontextu české prózy naprosto ojedinělý. Poté se Václav Kahuda na deset let odmlčel, protože - jak sám uvádí - řekl vše, co potřeboval.

Nyní se vrací na scénu románem, který na Houštinu formálně navazuje jak autobiografickým laděním, tak pro Kahudu typickým tělnatým, jazykově bohatým vyprávěním. Téma je však nové. V první kapitole se vypravěč rozhodne, že přijde na kloub dávné rodinné události ze čtyřicátých let, kdy jeho dědu, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, odvezli příslušníci německé tajné policie kamsi do Říše, kde se jej snažili přimět ke spolupráci. Když po několikáté odmítne, vrátí se v pořádku domů, druhý den ráno ve svém bytě však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po českých i německých archivech není odměněna jednoznačným vysvětlením. Otevírá však exkurzi do zákulisí funkce mocenských aparátů, doplněnou barokně pestrou mozaikou čistě soukromých i globálně-ekonomických událostí, skládajících dohromady nesnadný obraz naší současnosti.